Sláva nazdar výletu

Když se ve třídě oznámí, že se tehdy a tehdy pojede na školní výlet, jsou popuštěna stavidla emocí. Rázem jsou všichni nadšeni. Tedy skoro všichni. Protože v onom kolektivu se zaručeně najde jedna výjimka potvrzující toto pravidlo. Výjimka, která dobře ví, co takový výlet obnáší, organizováním počínaje, papírováním pokračuje a hlídáním toho hejna neposedných blech konče. Ano, kantora mám na mysli.

Ale výlet ke škole patří a tak se nakonec také koná. Tu se jede tam a tu onam, tu se dělá něco takového a tu makového. Jak kdy a jak kde.
A je-li k tomu příležitost, vyhrává to z celé škály nabízejících se možností vesměs ta, kde se dá cestou zažít něco dobrodružného, ne-li přímo adrenalinového, kde se dá přiučit něco zajímavého, a to nejlépe herní formou, bez nutnosti se cokoliv biflovat.

Když se tudíž zvažuje, kam na školní výlet, bere se v potaz pochopitelně hlavně toto. Jakkoliv je nasnadě, že kdyby to záleželo na učiteli, bohatě by stačilo vyvést děti na půdu nebo svést do sklepa a tam je zamknout.
Protože školní výlet nemusí sestávat jenom z radovánek. Je to zároveň nejednou i unikátní příležitost, jak si udělat ostudu, jak zažít nepříjemnosti, ba i vyslovené průšvihy.

A proto je jenom dobře, když se najde někdo, kdo pro takové třídy školní výlet zorganizuje do posledního detailu. Tak, aby se dítka vyřádila, nejlépe na různých stanovištích vcelku nedaleko od sebe, aby se tu dalo zažít leccos a přitom nehrozilo žádné nebezpečí.

A úplně nejlepší (i pro toho nešťastníka za katedrou) je pak to, čeká-li zde i schopný průvodce, který se ujme celé organizace akce a ví, co a jak.
Protože to víte – kdo nepřipravený by si troufl lézt k pračlověkovi do jeho jeskynního obýváku, kdo by lezl na lezeckou stěnu nebo na boxerský trenažér a podobně? Z učitelů sotva někdo.
Ale z dítek školou povinných snad každý.
A proto je příjemné, pokud si lze vybrat výlet na míru. Takový, kde děti neskončí v rukou lékařů a kantor v rukou psychiatra či ve spárech justice.